Mezouňské hrnčírny
První provizorní hrnčírna v čp. 52
První provizorní keramickou dílnu založili František Žáček a Josef Votava v Mezouni v roce 1887 v čp. 52 (Na Špejchaře). Jelikož však tato dílna nevyhovovala výrobě většího rozsahu, pronajal si František Žáček dům čp. 57 na hranici mezouňského katastru u Vysokého Újezda, který sousedí s hospodou „Na Marjánce“.
Hrnčírna Františka Žáčka (čp. 58)
V roce 1894 si pronajal a o čtyři roky později koupil František Žáček dům čp. 58 od rolníka Josefa Čuby, kde již fungovala menší hrnčírna. Dnes se dům nachází v katastru vedlejšího Vysokého Újezda. V roce 1903 byla zbourána stará nevyhovující pec a postavena moderní Kaselská, kde bylo možno vypalovat nádobí v průměru při teplotě 1200°C. Od té doby zaměstnával František Žáček tři kruhaře a jednoho polejvače.
Vyrábělo se zde keramické zboží, jež mělo znamenitou pověst v celém dalekém okolí Prahy, Kladna a Berouna. Vyváželo se však také do ciziny. Jednalo se zejména o kameninové nádobí, ale i malované talíře, džbánky a různé ozdobné sošky. Hrnčírna získala za své výrobky mnohá ocenění na výstavách. A kolik si mohli vydělat ve dvacátých letech hrnčíři? Za osmihodinovou pracovní dobu 30 – 40 Kč podle kvality hrnčíře, pomocní pracovníci mezi 20 – 30 Kč.
Výroba musela být omezena v roce 1939 kvůli nedostatku paliva, které bylo přidělováno v nedostatečném množství. Po smrti zakladatele hrnčírny Františka Žáčka v roce 1945 pokračovali ještě rok jeho dva synové s jedním pomocníkem. Pro nedostatek paliva a surovin však museli výrobu zastavit.
Hrnčírna Václava Žáčka (čp. 59)
Další moderní hrnčírna vznikla přímo uprostřed obce v domě čp. 59 vedle studánky zvané Mličník. Zakladatelem byl mladší bratr Františka Žáčka Václav Žáček. Kameninové výrobky se zde vyráběly stejným způsobem jako ve výše zmiňované hrnčířské dílně.
V roce 1920 byla z iniciativy p. Hrubého založena firma „Menšík, Pellé a Hrubý“, která měla v úmyslu zavést v Mezouni velkovýrobu keramického zboží. Byl proveden geologický průzkum na pozemcích u lesa Březná, patřících p. Hrubému. Dále byli vyškolováni budoucí tovární dělníci a počalo se s hloubením prvních štol. Bohužel však některé z nich byly asi v hloubce pěti metrů zaplavovány vodou a ruční čerpadla nestačila šachty odvodňovat. Na jiných místech byl objeven pouze písek či menší množství hlinky, které by však nedovolovalo začít s velkovýrobou.
Po dvou letech bylo proto od tohoto záměru upuštěno a firma si pronajala již fungující hrnčírnu p. Václava Žáčka, kde zavedla alespoň částečně strojní výrobu. Na třech kruzích se pracovalo po staru a tři byly upraveny na pohon parní lokomobilou.
A jaké byly výdělky dělníků ve dvacátých letech v této dílně? Kruhař si vydělal dle kvality 30 – 40 Kč, pomocná děvčata kolem 15 Kč. Celkem zde bylo zaměstnáno šest kruhařů, čtyři pomocnice a jeden strojník.
Provoz dílny byl ukončen po smrti Václava Žáčka v roce 1943.
Postup při vypalování keramiky
Pec na vypalování nádobí byla dlouhá přes 10 m, široká 3 m a vysoká asi 1,8 m. Vpředu bylo topeniště a po straně vchod, kterým se dopravovaly syrové výrobky.
Před zapálením pece se zazdil otvor, kterým se tam vcházelo. Na každé vypálení se spotřebovalo asi 30q hnědého uhlí a asi dva lesní metry dřeva. Doba potřebná na vypálení syrového nádobí byla kolem 26 hodin. Po té se vchod opět vyboural, aby pec vychladla a nádobí se mohlo asi tak za 24 hodin vynosit ven.
